Původ podhalanů pochází tak jako mnoho pasteveckých psů z Canis Familiaris Inostranzeni.

Odborná literatura dává do spojitosti skupinu bílých pasteveckých psů s nájezdy Hunů, přičemž sám jejich vůdce Attila přebýval neustále ve společnosti těchto bílých pasteveckých psů typu podhalana.

Silný bílý pes chovaný hlavně v Tatrách a na Podhalu má několik příbuzných forem vyskytujících se podél Karpat, Alp i Pyrenejí. Tyto příbuzné formy se ovšem chovají jako rozdílné rasy. Zařadit sem můžeme Kuvasze, Slovenského čuvače, Maremmansko-abruzského pasteveckého psa či též Pyrenejského horského psa. Podobné typy ovčáků potkáváme v horách Tibetu, Kavkazu, Mongolska či Rumunska.

Charakteristickými znaky těchto psů je lebka i tělo typu DECUMANIDES. Jejich původním určením byla spíše obrana stáda před útočníky a ne pasení ovcí jak se mnozí ještě dnes domnívají.V chovu byly podle tradice vybíráni psi bílé barvy, aby šli snadněji odlišit od vlků a medvědů. Dnes se charakter práce těchto psů značně změnil. Zmenšení populace medvědů i vlků a spolu s tím i změna ve způsobupasení ovcí způsobila, že podhalani slouží jako vynikající strážci domů.

Podhalan je rasa velmi stará, uzpůsobená potřebám člověka. Avšak jeho plánovaný chov a sjednocení vzhledu následovalo teprve v letech poválečných. Poměrně malá popularita těchto psů v nížinnách Polska je způsobena z jedné strany fatální a nepravdivou informací mnoha "autorů", že pes se nehodí do nížin a tam že se špatně chová a z druhé strany silnou poptávkou z jiných zemí i těch neevropských. Tam si již dávno všimli dobrých vlastností podhalanů. Masový výprodej nejen štěňat, ale i dorostlých psů za hranice Polska povážlivě zubožila jejich rodný genetický základ. Naštěstí se časem objevili chovatelské stanice jak z Waršavy tak i z jiných regionů Polska.